Lesk a bída palmového oleje

Prales v jihozápadní části Gabonu se táhne stovky kilometrů daleko. Jednoho lednového rána vystoupím z úzkého člunu na břeh řeky Ngounié společně s několika zaměstnanci zemědělské obchodní společnosti Olam. Vydáme se po pěšině vyšlapané slony a vstoupíme do lesa. Míjíme vysoké prastaré stromy, šimpanzí hnízda a hromady gorilích výkalů, které tady leží méně než čtyřiadvacet hodin. Nad hlavami nám poskakují opice. Jeden mladý zaměstnanec společnosti Olam si odhodlaně zuje boty a bosky leze na strom. Vrací se s plnými hrstmi růžových plodů, které trochu připomínají švestky.

Hlouběji v lese najdeme africké mango, oříšky kolovníku a kůru, která voní jako česnek. Na mýtině, kam skrze listy stromů dopadají sluneční paprsky, v malé tůni šplouchají ryby. Na kmenech okolních stromů jsou patrné stopy sloních klů. Stojím zde v šikmých paprscích slunce a při představě, že to všechno by mělo být zlikvidováno, se mi zastaví srdce.

Toto místo není součástí národního parku nebo přírodní rezervace, ale plantáže Mouila pro pěstování palmy olejné (Elaeis guineensis). Plantáž provozuje v africkém Gabonu singapurská společnost Olam, která má ústředí a pobočky v jihovýchodní Asii. Kdybychom tedy byli v Indonésii nebo v Malajsii, které jsou největšími světovými dodavateli palmového oleje, už by se k nám možná ze všech stran blížili dřevorubci s buldozery, aby vykáceli stromy a udělali místo pro palmy olejné.