Teď vás čeká Sahara

Fascinující písky, mrazivé větry …
Velbloudi zesláblí hladem …
Zlí duchové a stín badatele …
Nevypadá to na běžnou zimní dovolenou.

Operovat oko žiletkou vyžaduje železné nervy a mimořádně pevnou ruku. Na tohle mé nervy nestačí. Odvrátil jsem se, abych neviděl, jak Johnny Paterson rozřízl vrstvu tkáně, která pokryla ztvrdlou hrudku písku v bělmu levého oka Jaspera Evanse V naší pouštní expedici putující s karavanou velbloudů přes Saharu není lékař, a kdybychom dráždivou hrudku v Jasperově krví podlitém oku nechali bez ošetření, mohla by způsobit nenapravitelnou škodu. Sedmasedmdesátiletý Jasper se ani nepohnul, když mu Johnny velmi trpělivě a pečlivě nařízl membránu, aby zrnka písku mohla vyklouznout. Neobjevila se ani kapka krve. Nejmladší člen naší výpravy si nepochybně vydobyl ostruhy, protože o dva dny později bylo Jasperovo oko zcela zdravé.

V té době jsme měli za sebou již téměř čtyři týdny z naší pouti, která měla trvat tři a půl měsíce. Vydali jsme se s velbloudy na cestu po dávné karavanní stezce od Čadského jezera do Tripolisu dlouhou 2400 kilometrů. Až do konce 19. století to byla v podstatě otrokářská cesta spojující subsaharská a arabská pobřežní města, krví pokropená dálnice posetá tisíci lidských kostí. Jen ti nejsilnější otroci pochod pouští přežili, když ale dorazili do libyjského Murzúku, podobali se živoucím kostrám. Od 19. století sloužila cesta místním obchodníkům s velbloudy jako čistě obchodní tepna. Posledním cizincem, o kterém se ví, že ji prošel celou, byl v roce 1906 Hanns Vischer, britský občan narozený ve Švýcarsku.

Kdo byl Hanns Vischer?

Jedním z důvodů mé cesty bylo obnovit vzpomínku na Hannse Vischera, kterého kdysi v Británii považovali za objevitele významem srovnatelného s polárníkem Sirem Ernestem Shackletonem. Naplánoval jsem si proto cestu z Kukawy nedaleko Čadského jezera na severu Nigérie přes Niger a Libyi do Tripolisu. V severní Nigérii si Vischera připomínají se sympatiemi nikoli kvůli jeho cestě přes Saharu, ale proto, že se proti vůli Británie zasazoval o převratný vzdělávací systém, jenž bral ohled na víru a původ Hausů, kteří jsou převážně muslimové. Systém byl později napodobován na většině území britského koloniálního impéria.

Vischerova kniha Napříč Saharou, kterou jsem objevil v 70. letech, zaujala mou představivost. Zamiloval jsem si vyprávění o vzrušujících setkáních v strašných písečných pustinách, kde poutník celé dny nenarazí na vodu, kde oázy jsou vzácné a dělí je velké vzdálenosti. Upoutala mě úžasná schopnost velbloudů přežít v nejtvrdších podmínkách a na nejdelších cestách. Vischer vyprávěl o nepřátelských kmenech a loupeživých Tuarezích se skromností, která až zlehčovala jeho úspěch. Tím bylo dokončení cesty bez ztrát na životech a přivedení osvobozených otroků, kteří se ke karavaně přidávali kvůli ochraně a prošli cestu z Tripolisu zpět do bezpečí svých domovů v Nigérii.

Po dokončení poutě požádal Vischer svého nadřízeného v koloniální správě severní Nigérie, kde působil jako mladší správce, zda by mohl cestu podniknout i v opačném směru, od Čadského jezera do Tripolisu. 19. září roku 1907 obdržel tuto chladnou odpověď:

Vážený Vischere,
jsem raději, když moji zaměstnanci vykonávají práci, za kterou jsou placeni, a nepídí se po osobní slávě nebo prozkoumávání cizího území … Jste-li rozhodnut vykonat cestu, měl byste podat výpověď a uvolnit místo člověku, který bude spokojen se svým zaměstnáním. Říkám vám to bez obalu, ale rád bych rozhodoval o činech svých podřízených.
S pozdravem
W. P. Hewby

“Vražedná stezka”

Přestože se Hanns Vischer kdysi řadil po bok význačných světových cestovatelů, postupně se jeho věhlas zmenšil do podoby nenápadných poznámek pod čarou. Bylo tomu tak i v době, kdy jeho krajan a zakladatel nadace na ochranu divokých velbloudů John Hare náhodou narazil na Vischerovu knihu Napříč Saharou z roku 1910. Kniha podrobně popisovala vyčerpávající cestu přes největší písečnou poušť světa. Vischer se narodil ve Švýcarsku a působil jako pedagog v britských službách v Nigérii. Fascinovala ho „vražedná stezka“ – cesta, po níž byli po staletí hnáni otroci ze subsaharských oblastí k pobřeží Středozemního moře. Většina z nich pouť nepřežila. Třicetiletý správce – a amatérský výtvarník – Vischer se v doprovodu pobožných poutníků a čerstvě osvobozených otroků vydal na cestu v opačném směru, z Tripolisu k Čadskému jezeru. Čelil nemilosrdnému horku a hrozbě útoků domorodců, ale kupodivu neztratil nikoho ze své družiny. Po návratu v roce 1906 vypracoval novátorské osnovy pro africké školy, za což byl později povýšen do šlechtického stavu. Sir Hanns na Saharu nikdy nezapomněl. „Vstoupil jsem do ní lehkovážně, jako pošetilec,“ napsal. „Opouštěl jsem ji ohromen, zdrcen smrtícím majestátem.“ Hare cestoval od jihu k severu a byl rychlejší než jeho předchůdce, protože dělal kratší zastávky v oázách. Byl sice vybaven zařízením pro určování polohy (GPS), ale často nahlížel do Vischerovy mapy (vpravo).

Vicher – 1906

• 2 544 kilometrů
• pět a půl měsíce
• 40 velbloudů, 2 koně, asi 40 mužů a žen
• cesta přes osmanské, francouzské a britské území

Hare – 2001

• 2353 kilometrů
• tři a půl měsíce
• 25 velbloudů, 12 mužů
• z Nigérie přes Niger a Libyi

Nyní, téměř o sto let později, jsem i já odhodlán rozhodovat o svých činech a podniknout cestu, kterou Vischer nemohl uskutečnit. Po úmorném šestiměsíčním čekání jsem od libyjských úřadů konečně dostal povolení, že mohu překročit jejich území s velbloudy. Výsledkem smlouvání se Sidim, veselým rošťákem z nigerského pouštního města Agadés, byla koupě pětadvaceti velbloudů. Sidiho mi představili jako náčelníka Tuaregů, přes něhož mohu bezpečně a výhodně nakoupit potřeby pro expedici. Sidi dal vyrobit sedla a nakoupit lana a na počátku září roku 2001 se velbloudi vydali na místo našeho setkání v Nguigmi na jihovýchodě Nigérie.